Jízda Vietnamem
Kdo by se nechtěl jet podívat do Vietnamu, kde je pro nás Evropany velmi levně, kde umí skvěle uvařit a kde je úžasná příroda? A kdo by nechtěl začít něco víc, daleko víc, než jen pobývat v rezortech a přemísťovat se hromadnou dopravou? Cestovatel Lukáš Podiuk s partou kámošů, kteří se do Vietnamu vydali na vlastní pěst a projeli celou zemi na motorkách. (Dokument zde.)
Když jsem viděl dokument v kině a slyšel Lukášovo vyprávění, přistál mi tím brouk do hlavy. Toto dobrodružství znělo tak lákavě a já věděl, že už bude záležet jen na tom, aby přišel ten správný čas. A přes veškeré nástrahy, které se za poslední roky ve světě dějí, ten čas konečně nastal a já se mohl vydat na tuto jízdu snů! … Jízdu snů??
Poznal jsem pravou tvář Vietnamu, stejně tak, jak to řekl Lukáš. A jaká je? Čti příběh dál. Možná tě inspiruje, jako mě inspirovali kluci a budeš se chtít do Vietnamu vydat také, nebo třeba vůbec ne. Takové střetnutí s Vietnamem je totiž vydání se do velkého neznáma, ať už se předem připravíš sebevíc. Nikdy nevíš, co tě může potkat a věř, že každá cesta bude jiná, a to ať už pojedeš sám, nebo s někým.
Ten správný čas, kdy konečně vypouštím tohoto Vietnamského brouka nastal před cestou do Austrálie, kde jsem momentálně na Work and Holiday. Když takto letím přes několik kontinentů a časových zón, rád si udělám stopover. Letenka se nemusí ani prodražit, jelikož aerolinky létajíc z Evropy na východ mají přestupní uzly právě v asijských destinacích. Zastavit se v půli cesty taky pomůže s jetlagem – postupným zvykáním si na jinou časovou zónu.
Když jsem se definitivně rozhodl, že podniknu Vietnam, byl jsem zrovna v Maroku na surftripu a veškeré dobrodružství nezačíná nijak jinak, než booknutím letenky. Ceny jsem očkem sledoval zhruba měsíc a nakonec jsem koupil jednosměrnou letenku s Qatarem. Letěl jsem z Vídně do Ho Chi Minh města s přestupem v Doha. Obratem jsem žádal i o měsíční vízum a taky jsem napsal Frantovi.
Franta je Vietnamec, který žil 20 let v Česku a umí tedy hezky česky. Navíc servisuje a půjčuje motorky přímo v centru Ho Chi Minh. Sepsal jsem si pro / proti a rozhodl jsem se i za vyšší cenu napsat Frantovi o Hondu XR150 a měl jsme štěstí. Ještě jednu, poslední, měl na „skladě“!
Po návratu z Maroka jsem měl necelý týden na přípravu nejen cesty do Vietnamu, ale i pokračování do Austrálie. Proběhlo několik rozloučení se s nejbližšími a já 4. listopadu sedám v Olomouci do vlaku vstříc novým dobrodružstvím. České dráhy a Regio Jet nezklamali a i přes hodinové zpoždění se s dostatečnou časovou rezervou dostávám na letiště do Vídně. Celý let včetně 3 hodinového přestupu trval okolo 15 hodin.
Vtipné bylo dostat sedadlo vedle Maročana, který letěl do Vietnamu pracovat jako učitel angličtiny a nikdy předtím ve Vietnamu ještě nebyl. Skvěle jsme pokecali a cesta tak hezky utekla.
V Ho Chi Minh city se ve 2 hodiny odpoledne dostávám z letiště, kupuju sim kartu a stahuju a objednávám Grab (levnější taxi). Samotná první cesta taxíkem na hostel byla velký zážitek. Čtyři lidi jedoucí na jednom skútru jsem viděl poprvé v životě, také motorky přenaložené vším možným, kdy samotná motorka není téměř ani vidět. Nejvíc to ale zabil borec s asi 3 metrovým stromem.
Po hodině, co jsem dorazil na hostel, mi píše Franta, že už čeká dole i s motorkou. A tak jsme se seznámili, zašli na večeři a vyřídili administrativu ohledně pronájmu motorky. Už by večer a tak jsme se prozatím rozloučili a já se šel ještě podívat po centru města, které se zrovna vzmítalo v pátečním párty rytmu. Samotné centrum nesoucí název Bui Vien Walking Street je jeden velkej párty vesmír.
Následující ráno balím všechny věci na motorku a doufám, že se vše vleze a sedne tak, jak jsem si to představoval. S Frantou vyrážím ještě na polévku Phở Bò, a před odjezdem mi dává ještě několik tipů a rad. Odbíjí dvanáctá hodinách, opouštím Ho Ci Minh city a čeká mě prvních 220 km, kdy jedu poprvé sám na motorce a ještě k tomu v cizí zemi. Převážná část cesty se táhne rovně ve 3 proudech, kdy se neustále střídá 60/80/100 km omezení. Nedával jsem dostatečný pozor na toto značení a jel podle navigace mapy.cz, která zrovna ukazovala 80, ale já byl na 60. A tak asi po hodině jízdy poprvé zastavuju, nedobrovolně, když na mě policajt přede mnou v cestě mává. Věděl jsem o několika strategiích, jak se zachovat, když vás zastaví ve Vietnamu, ale já jsem se nakonec choval přirozeně a bavili jsme se anglicky. Ukázali mi fotku, kde mě naměřili, že jedu 78 a asi po 5 minutách přemýšlení na mě vybafli částku 5 mega. Tak jsem se začal smát a řekl jsem jim, že se podívám na google. Tam jsem našel, že za překročení rychlosti o 10-20 km/h se pokuta pohybuje 500 tisíc – 1 mega, tak jsem řekl, že jim dám 400. Trvali na miliónu. Nakonec po několika minutách dohadování jsem jim předhodil 600 tisíc (zhruba 600 Kč). Ochotně si to vzali a já mohl pokračovat ihned, bez jakéhokoli dalšího papírování. Před západem slunce jsem dorazil na krásné místo u oceánu, které mi neplánovaně přinesla sama cesta. Trochu srandy s místníma, první jízda na písku, po pláži a pak rychle na ubytování, jelikož už začínala být tma a jezdit ve Vietnamu po tmě je dost o držku.
Druhý den se probouzím při příjemném zvuku vlnek, které narážejí na pobřeží asi 15 metrů od mé postele. Dávám raní jógu a po snídani vyrážím směr město Da Lat, kde se mám potkat s Američanem Oliverem, který má podobné plány, jen začal trochu jinou cestou. Spolu jsme se dali do kontaktu přes Facebook ještě před příletem do Vietnamu a těšili se na to, že spolu budeme část cesty sdílet.
Po několika kilometrech, kdy už jsem opustil město, tak se mi při předjíždění kamionu stala nemilá věc. Dával jsem plnej asi tak moc, že prasklo lanko od plynu, ruka se mi protočila a motorka z rázu přestala zrychlovat. Tak jsem šáhl po brzdě, pustil kamion, zastavil a přemýšlel, co teď. Po 5 minutách jsem zjistil, že si s tím bez nářadí moc nepočnu a jelikož jsem jel celou dobu do kopce, nenapadlo mě nic lepšího, než se otočit a sklouznout se dolů na neutrál a poptat se místních. Ještě, že se to nestalo někde dál, někde v prdeli.
První lidé, na které sem narazil, mi nebyli ochotní ani trochu pomoci, jen mávli rukou nějakým směrem pryč z jejich pozemku. A tak jsem pokračoval dál asi 5 minut a najednou se za mnou objevil chlapík na skútru, chytl mě za řídítko a pochopil jsem to tak, že mi pomůže se dostat do nejbližšího servisu. Opravdu se tak stalo, za chvíli jsme byli v něco jako servisu. Chlapík ani nezastavil, pustil mě, zamával a šmíroval si to dál. Tady mi plyn provizorně opravili, opravdu jenom provizorně, zadarmo, na dojedí do dalšího servisu, který byl o kus dál. V tomto mi už vyměnili celé lanko a po hodině jsem to konečně otočil zase zpátky do kopce. Cesta začínala být o dost zajímavější, jelikož jsem směřoval od pobřeží zpátky do vnitrozemí, do hor. Zatáčky se začínaly pěkně kroutit a střídat, a v dáli se začaly rýsovat kopce. Do Da Latu to nebyl kousek, bylo to dalších 220 km a jelikož jsem nabral zpoždění, se kterým jsem nepočítal, musel jsem trochu přidat, abych nejel opět ve tmě. S úsměvem na rtu jsem točil plnej, mám přeci nové lanko. Nezapomenu na to, jak začínalo být asi poslední hodinu a půl před Da Latem lehké šero a cesta vedla přes nekonečnou vesnici, předměstí, plnou aut a motorkářů a já jsem všechny míjel jak v nějaké videohře. Těžko to popsat, ale tohle mě fakt bavilo, skvělá flow. Nakonec dorážím do Da Latu přesně po setmění a vyrážíme s Oliverem kouknout na festival květin a drink do strašidelného baru. Nakonec se znavení belháme zpátky na hostel a usínáme natěšení na to, co přinese další den.
Ráno se loučíme se skvělou, malou a usměvavou hostitelkou a vyrážíme za mě na nejlepší úsek v jižním Vietnamu. Sjezd z 1600 m.n.m. opět k pobřeží do města Nha Trang nenechal naše úsměvy a radost z jízdy vlídné a tak si za skvělého počasí, kdy není ani vedro ani zima všechno maximálně užíváme. Zastavujeme na fotky, svačinu a hned zase pokračujeme. Po zhruba 2.5 hodinách a 100 kilometrech si oba začínáme všímat, že nám nesedí tempo, které máme rozdílné a tak se nakonec rozdělujeme. Jelikož cesta do Nha Trangu hezky utekla a já měl před sebou ještě polovinu dne, rozhodl jsem se pokračovat až do Tuy Hoa. Od Nha Trangu už to bylo jenom rovně a pěkně foukalo, ale to mi díky radosti z předešlé jízdy vůbec nevadilo. Celkově jsem za ten den najel přes 250 km a dorazil jsem opět přesně za setmění.
K tomuto dni a celkově k tomuto tripu bych chtěl podotknout, že ať už se člověk rozhodne jet sám, nebo s někým, je to podle mě jedno a moc na tom nezáleží. Nebýt závislý na někom a jet si čistě svůj itinerář je stejně tak dobré, jako se přidat k někomu, sdílet to a zažít kopec srandy. Každopádně já jel sám, ale během cesty, nebo na hostelech jsem potkal fůru lidí, kteří mi zkřížili cestu, a pocity osamocení jsem téměř nezažíval.
Probouzím se do 5. dne ve Vietnamu a je to teprve 4. den, co jsem opustil Ho Chi Minh město a už budu přijíždět do centrálního Vietnamu. V noci se přehnala pěkná bouřka, ale ráno už začínalo prokukovat sluníčko a začínalo být nepěkně dusné vedro. V tento den jsem si naplánoval extra dlouhý přejezd, protože nebylo moc na výběr s ubytováním. Bylo na výběr ze 3 cest a já si na základě jednoho hodně pofidérního tipu, který jsem našel na nějakém cestovatelském blogu, vybrat tu prostřední, protože nabízela i nějaký ten offroad. Hned co jsem se rozjel, bylo to s tím dusnem daleko lepší, nicméně jsem musel zastavit na výměnu oleje, kdy mě opět polil pot. Hned poté, po kávičce a nákupu, vyrážím do 350km vzdáleného městečka Mang den. Lehký offroadek byl skvělej a cesta byla příjemná a hezky utekla. Při příjezdu mě vítá partička Vietnamců, která slaví narozeniny jednoho z nich a trvají na tom, abych se k nim přidal. Dávám sprchu a téměř automaticky se kácím únavou na postel, kdy se z rázu otevřeli dveře a partička si pro mě přichází. No tak jdu že. Nakonec z toho byl kopec srandy, několik pivek a po několika panácích happy water (rýžovice), nabízím i svojí třešňovici, kterou si vezu s sebou pro výjimečné sešlosti. No a jak to bylo dál, sám pořádně nevím..
Probouzím se ráno s kocovinou a říkám si, že by bodla dobrá snídaně. Když ale vidím, že mi recepční zalívá instantní nudle, dávám jenom banán, balím a vyrážím tankovat. Už si pořádně nepamatuji, proč jsem si zrovna vybral tuto cestu, o které jsem si nezjistil vůbec žádné informace. Důležité prostě bolo, že v mapách tam ta tenká bílá kroutíc se přes hustou síť vrstevnic čára prostě byla a proto mě ani deštivé počasí nezastaví se tam vydat. Když sjíždím z hlavní cesty, začíná mě děsit, jak se cesta po pár metrech mění na asi 1,5 metr široké betonové panely a tento vybetonovaný prostor si džungle, ve které se začínám ocitat, ukrajuje postupně zpátky. Takže zbývá asi jen 50 cm viditelného prostoru, po kterém jedu. Spíše než cestou, bych to nazval stezkou, po které bys rozhodně radši chtěl jít pěšky, než jet na motorce. Ještě nutno podotknou, že někde nějaký ten betonový panel chybí, nebo zmizel pod nánosem bláta a kalužemi. Jde to pomalu, jedu hodně pomalu a opatrně. Tady nechci, aby se mi něco stalo. Nikdo tudy nejspíš jen tak nejezdí a v tomto počasí už určitě žádný blázen jen tak nepojede. Po kilometru se cesta začíná z ničeho nic svažovat dolů a to tak, že řadím jedničku a brzdím a brzdím. Tady bych se určitě už neotočil a tak jedu dál, sotva vidím na 10 metrů, protože se k dešti přihnala ještě hustá mlha. Z deště mi přestává fungovat mobil, který mám na řídítkách jako navigaci. Po pár kilometrech se cesta konečně trochu narovnala a já mohl zastavit – nebo spíš musel zastavit, protože mi cesta najednou mizí před očima a zůstává přede mnou pouze jílovitá rozblácená rozblácenina. Sesedám z motorky a jdu to zkontrolovat po vlastních a opravdu si myslím, že cesta tady končí a já se musím otočit a vydat se zpátky do toho nekonečně prudkého kopce. Klouže to pekelně a po 10 metrech za zatáčkou cesta opět pokračuje, tak se vracím zpátky k motorce a pořád fakt nevím, zda-li do toho jít nebo ne. Co když mě budou čekat další takové úseky, které můžou být ještě horší a já se budu muset vracet zpátky přes tento, pomyslil jsem si. No nic, vyfotím si to, abych měl co ukázat a jelikož mám to enduuuro s pořádnýma drapákama a na druhou stranu pramalé zkušenosti s jízdou v terénu… je to alespoň 1:1, jdu do toho. (Tohle mi vyvstalo v té chvíli na mysli: „klidné moře přece zkušeného kapitána ještě neudělalo“, četl jsem pár dní zpátky v nějakém příspěvku :D.) Projel jsem to, už vůbec nevím jak, soustředil jsem se tak moc, že jsem z toho měl asi blackout. Tak pokračuji dál a doufám v jediné. Ať už cesta znova nekončí… Doufám ale marně, po chvíli dorážím na další místo, ze kterého jsem ještě více v prdeli. Cesta sice nekončí, ale za to pokračuje za propadlinou, nebo-li “schodem jako debil”. A jestli ho nějakým zázrakem zvládnu sjet, tak v žádném případě vyjet zpátky, pokud bych se musel vracet. Vyrážím se projít pěšky trochu dál a cesta se za tímto místem zdá být v lepším stavu, než byla doposud. Dívám se na ten schod a prostor pod motorkou, a znova schod a břicho… Kroutím hlavou, kdyť rozum ti říká Martine, že když se ti propadne přední kolo do té díry, zůstaneš v lepším případě vyset na „břichu“, v tom horším poletíš i přes řídítka. Koukám se ještě do navigace a uvědomuju si, že jsem teprve v půli cesty, než se tato šílenost napojí zpátky na hlavní komunikaci. Také si všímám, že nemám žádný signál a taky toho, že než se cesta napojí, tak jí ještě k tomu všemu krosí řeka. Bude tam most? Nemám nejmenší tušení a tak jsem z toho v totálním hajzlu. Myšleno tak, že nemám ani to nejmenší zdání, jak se mám rozhodnout. Nechce se mi zpátky na bahnokros, ale ani přes drop. Déšť a mlha, a tak tam tak dobrých 20 minut sedím, svačím, koukám na to všechno co se dělo, děje a může dít ze všech stran, úhlů a výšek, a přemýšlím, jak bych to mohl hacknout. Co bys udělal ty?
Lovím z peněženky Vietnamskej dongáč a sázím orla na drop a panu na bahnokros. Padá orel a s ním i drop a konečně metu dál. Po chvíli přestává pršet a mlha se rozplývá. Z vrchu v dáli vidím řeku a přes ní vede most. Prostupuje mnou obrovská úleva a pocit štěstí a radosti. Pří projíždění přes most zažívám po tom všem vítězství. Hned za mostem leží malá vesnička, kterou lemuje i hlavní cesta. Mávám pár místím, kteří jako by kroutili hlavami. Nemám k tomu už moc co dodat, nebo možná někdy i pivka ;-). Vděčnej za tuto životní zkoušku, nejtěžší část, která mě ve Vietnamu potkala.
Začátek: 14.6944685N, 108.3726114E, Konec: 14.7484996N, 108.3867198E, Délka: 8.3 km, Klesání: 1km
Časová náročnost: 2.5 hodiny (Pro zajímavost to vychází tak, že jsem urazil v průměru 55 metrů za minutu.)
Po najetí na hlavní cestu už mě čekalo jenom dalších 200 km do města Hoi An. Původně jsem chtěl zůstat v o něco bližším městě Tam ky, ale dostal jsem zprávu od Olivera, který už byl v Hoi Anu, v party hostelu Mad Monkey. Je to frančíza, kde je venkovní bazén, bar a super crew, která se stará o to, aby se hosti dobře pobavili. Cestou si ještě stihnu zaskotačit na pláži a Do Hoi Anu dorážím po tmě. Během posledních pár km před cílem, se černočerně zatáhlo a spustila se průtrž z bouřkových mračen, která ze mě smyla poslední zbytky bahna. Moje chuť na pivko je neúnosná, tak ani nevytahuju pláštěnku. Nakonec místo pivka bylo několik drinků, karaoke a dobrá pártoška.
Po pořádné dávce spánku vyrážím prozkoumávat město Hoi An. Jak se později dozvídám, tak je to pro mnohé jedno z nejkrásnějších měst Vietnamu. Moji pozornost však nejvíce upoutávají krejčovské obchůdky, které jsou na každém rohu. Zde si můžete nechat ušít na míru krásné obleky pro nejrůznější příležitosti. Já však bohužel nemám na oblek místo a v dohlednu ani žádnou příležitost, kdy by se mi šikl. Opět se loučím s Oliverem, dávám pozdní oběd a přesouvám se do nedalekého Da Nangu.
Celkem jsem už urazil přes 1200 km. Město se mi moc líbí, působí moderně, ulice jsou krásné a uklizené – trochu řádu po 6 dnech všeho toho chaosu je fakt úleva. Narážím na nespočet restaurací všech druhů kuchyní a kaváren nejrůznějších konceptů, a tak si nějak automaticky říkám, že se tady chvíli zdržím a “dobiju baterky”. Nutně potřebuju nový telefon, který následně kupuju ještě se slevou, jelikož byl zrovna něco jako Černý pátek. Po tom, co jsem se ubytoval a dal si siestičku, mi to nedá a vyrážím prozkoumávat okolí. Po zavítání na lokální pláže, kde se údajně dá surfovat, vyrážím na nedaleký poloostrov, kde to podle map vypadá nabitě turistickými atrakcemi. Jak ale zjišťuji, hodně tady nedávno zapršelo a některé cesty ještě nejsou opravené. Bylo už i dost hodin a tak se otáčím u obří budhistické sochy a chrámu, a vyrážím zpátky na večeři s Čechem, který tady už delší dobu žije. Bere mě do výborné vietnamské restaurace na polévku Bun Cha, kterou jsem ještě předtím nikdy neměl. Byla výtečná a stejně tak jsme si i pokecali. Plně spokojen padám do postele a usínám bez budíku.
Další ráno vyrážím na snídani do nedaleké “wafflárny”. Jedná se o koncept kavárny, která co se týče jídla, se specializuje pouze na waffle. To ale v takovém rozměru a všech možných kombinací, že jsem se nedokázal rozhodnout, jakou a s čím si tu vafli dám. No a tak to šlo dál, každé 2 hodiny někde nějaká dobrůtka. Pokaždé jsem byl maximálně spokojen a později jsem začínal cítit, že to s tím nabíjením trochu přeháním. S Jirkou a jeho přítelkyní jsme večer zašli ještě na burger a pivko a na 9 hodinu večerní odjíždím kouknout na show, která se odehrává na místním mostě. Dračí most se na 15 minut zcela uzavře a dračí hlava na konci mostu nejdříve chrlí oheň a pak vodu. Cítím, že jsem připraven vyrazit dál, a když večer otevírám mapy, zjišťuju, že mě čeká Ho Chi Minhova cesta. Sám jsem v tu chvíli úplně nevěděl, co to vlastně znamená. Ale tento název už jsem slyšel a tak se mi rozzářili oči. Po troše googlení zjišťuju, že to není to samé, co Ho Chi Minhova stezka, která vede i přes Kambodžu. K této stezce jsem nenašel žádnou mapu a skoro žádné informace, a tak si připouštím, že vydat se na takový punk, by mohla být osudová chyba. Při čtení informace, že v oblasti okolo stezky mohou být stále ještě pozůstalé miny, to rovnou zamítám, to je už je moc i na mě. Rád testuju všemožné hranice, ale toto bylo za čárou. A nebo možná důvod se někdy vrátit? Odpočinutý a s plány na další dny spokojeně usínám.
Další den při opouštění města naposledy mávám drakovi a jako první úsek za Da Nangem najíždím na Hai Van přejezd. Je to velice pěkná cesta, která se motá nedaleko pobřeží, kde se za zatáčkami otevírají krásné výhledy. Akorát v poledne přijíždím do města Hué, kde zastavuji na oběd a pokračuji směr vnitrozemí, směr hory. Hned za městem se krajinný ráz začíná měnit a i přes dešťové přeháňky a mlhu ve vysoce položených úsecích si všechno maximálně užívám. Moc lidí tudy nejezdí, někdy jsem i hodinu na nikoho nenarazil. Což mě trochu děsilo, vzhledem ke vzdálenostem před sebou, za sebou a jen já mezí tím, ale postupně jsem si zvykal a jel si piánko dál a dál… a dál. Než se setmělo, začlo chcát jak z konve, přišla černo černá tma a navigace říkala sorry, ještě 20 km, bro. Tyto kilometry byly nekonečné, protože jsem nemohl jet rychleji než 50km/h, navíc jsem zjistil, že mi nesvítí zadní světlo. Uvědomuju si, že tu pauzičku na obídek a piánko jsem trochu přehnal. Dorazil jsem naštěstí v pořádku. Ovšem na hotel, kde jsem si neudělal booking a měli plno. Maličkost, za 5 min jsem byl na jiném, kde pro mě měli poslední místo.
Ráno suším boty fénem a je to tady, opouštím Khe Sanh a začíná TA cesta, ty betonové bloky, po kterých se jezdilo za války. Od té doby se toho na tomto úseku moc nezměnilo, možná přibyly nějaké patníky, svodidla, značení a opravený most. Ale pořád to je 200 km úzké klikatící se cesty kousek od hranice Kambodži, kde obchod ani benzínku nehledejte. Jen pár vesnic, kde lidé žijí velmi tradičním způsobem života. Tuto cestu jsem si na motorce fakt užíval, včetně přenádherné přírody v jejím okolí. Když se takto krásně jede na motorce, kdy k řízení není potřeba velkého úsilí, všechno to tak nějak samo jednoduše plyne a přeješ si ať to jen a jen pokračuje, místo toho abys už byli v cíli. To řízení očima a lehkým přenášením váhy. To splynutí, flow.
Jako by se to dělo schválně. Vždy po těch nejlepších úsecích mě čeká afterparty. I když přijíždím unavený a po sprše téměř odpadám, přesvědčuju se, abych zašel alespoň na welcome drink. Automaticky se dávám s ostatními cestovateli do řeči a energie je zpátky. Karaoke, pam pam…
Phong Nha, město, kam jsem večer dorazil, se z ničeho nic objevilo mezi stovky tyčících se skalnatých kopců, stejně jako moje ranní kocovina. Městečko žije z turismu, kde největší atrakcí jsou dech beroucí jeskyně. Než jsem ráno stihl rozlepit oči, bylo už dost pozdě na to vyrazit na jeskynní tour a další den jsem zůstávat nechtěl. Při zamýšlením se nad tím, jak tuto cestu celým Vietnamem na motorce pojmu, jsem došel k závěru, že není mojí prioritou podnikat turistický must-does, a tak vyrážím dál.
Na výběr z dalších zastávek a ubytování toho moc nebylo, ale přece jen se našla jedna možnost a to ekologická chalupa mezi ostrůvky, kde se pěstuje zelený čaj. Střetl jsme se zde s několika dalšími cestovateli na motorkách, a tak jsme si u společné večeře povyprávěli příběhy a posdíleli zkušenosti.
Jak příjemné bylo usínat a probouzet se v takové chalupě bez oken, v přírodě. Loučím se a vyrážím směr Ninh Binh. V této oblasti, co se týče cest, není už nic příliš zajímavého. A tak jsem si prostě projížděl krajinou, na kterou jsem si zvykl, krajinou, kde se střídá rýžové pole za rýžová polem, vesnicí a sem tam něco dalšího. Dělo se tak, než jsem přijel do území bláta. Musel se tudy prohnat solidní slejvák, protože celá cesta, zhruba 30km, i s vesnicí, která ji lemovala, byla kompletně pod nánosem bláta. Místním to moc nevadilo, zvesela fungovali dál jako za normálních okolností, děti si to dokonce užívali a s odklízením bláta si nikdo moc hlavu nelámal.
Jelikož jsem přijel za tmy, netušil jsem, co mě tu ráno bude čekat. Výhledy přímo z ubytování byly wau. A tak jsem si tak snídal celé dobré odpoledne, u toho sem tam vyřídil něco na macu. Svoji pozornost jsem ale věnoval té kráse okolo sebe, které jsem se nemohl jen tak nabažit. Během odpoledne dorazila skupinka Indů, se kterými jsem se dal do řeči a společně jsme podnikli výlet na Ninh Xuan – výšlap na vyhlídku, na jejímž vrcholu je drak a od něj výhledy na místní krajinný ráz. Večer jsme zakončili v indické restauraci a prodlužuju si tak pobyt o další noc.
Další ráno opět při rozjímání, přijíždí autobus plný Vietnamských učitelek, které přijíždí slavit svátek Vietnamských učitelů. Po chvíli beru foťák a učitelky začínají pózovat. Nakonec je z toho dobrá hodinová fotoseshn. Fotky následně zpracovávám a přeposílám. Odvděčují se mi za to společným obědem. Balím, dávám rozlučkovou fotku s managementem hostelu, se kterými jsem se dost nasmál. Vyrážím, jen 2 hodiny, 100 km a jsem v Hanoi. Byl pátek a já měl chuť se socializovat, a tak vybírám opět Central Backpackers – párty hostel. Při příjezdu do Hanoie začínám cítit děsnej smrad z ještě děsnější dopravy. Čím blíže centru jsem, tím je to horší. Přípravy na večerní trhy vrcholí a tak se s mojí motorkou prodírám městským houštím. Když dorážím k hostelu, ihned mě posílají pryč – žádné parkování. Parkování motorky přes noc venku není vůbec dobrý nápad a tak hledám po okolí dobrou hodinu, než mě osloví majitelka cukrárny, že můžu za 30tisíc nechat motorku u ni v baráku. Nebyl jsem si tím úplně jisté a tak jsem ještě další dobu hledal alternativu. Žádnou jsme nenašel a tak se vracím do cukrárny, kde nechávám motorku, beru bágly a jdu na hostel. Přicházím konečně na hostel, na recepci dávám check-in a přichází jeden z největších fuck-upů. Nemají mě mezi rezervacemi a mají plno. Jak je to možné? Den rezervace je správný, ale měsíc? Hmm, místo listopadu, prosinec. Když jsem ráno během focení potvrzoval booking, uklikl jsem se. Fuuuuck, pátek, schovaná motorka, ostatní úbytka v centru vyprodaná a to znamená i mínus párty. Tak se vracím pro motorku a vyrážím do vzdálenějšího úbytka, kde mají ještě naštěstí místo. Večer se ještě vracím projít si trhy a se španělem Elvisem, kterého jsem potkal před pár dny a který je shodou okolností na tom stejném úbytku, vyrážíme na burger. Po tom všem už však na nic dalšího nezbývá energie. zzzZZZzzZZZZz
V Hanoi jsme se nechtěl zatím moc zdržovat, protože moje cesta zde skončí, až projedu celý sever. Ještě několik dní řádění a poznávání. Ráno je mým úkolem koupit lístek na noční vlak do Lao Cai a sehnat nějaké oblečení, jelikož do míst, kam se vydám, už takové teplo nebude. Jak radí cestovatelské weby, vyrážím brzy ráno na vlakové nádraží, abych měl jistotu místa jak pro sebe, tak pro motorku. Na nádraží mi však paní za přepážkou lístek pro motorku neprodá, protože vlak motorky prý dnes nepřepravuje, ani zítra. A na otázku: proč a kdy bude? dostávám stále dokola odpověď moťorkůú ňné paneéě. Je mi to celé divné, jelikož podle oficiálního webu tento vlak motorky přepravuje a tak volám na infolinku, kde se dozvídám, že líístek na nádražííí panééé. Znovu za tou bábou nejdu, ty vadooo, ale co teď? Nejdříve kávu. Během kávičky se koukám do mapy, prohlížím si těch 300 km klikatící se cesty, která vede podél dálnice. Po dálnici jet nemůžu. Těšil jsem se na to, až si to trošku usnadním a odpočinu si, protože mě z toho každodenního sezení na motorce už docela bolela prdel. Co mi ale teď zbývá? Žádnej vlak, projedu ten Vietnam celej, žádný podvod. A musím vyrazit už dnes, abych tam zítra stihl dorazit. Před tím, než vyrazím z Hanoi, nechávám ještě udělat servis na motorce, davám Bun Bo Nam Bo a masáž. V pozdním odpolednu jsem konečně připraven a vyrážím sběr Ba Vi. Po desítkách kilometrech mě navigace navádí na dálnici, kam je motorkám vjezd zakázán. Už byla téměř tma. Moje nepozornost se najednou mění v maximální soustředění, kdy musím následujících 12 kilometrů jet mezi kamiony. Sám, samotinký motorkář se stále nesvítícím zadním světlem. Nechal jsem tedy blikat alespoň neustále směrovku, aby mě bylo alespoň trochu vidět. Po té, co opouštím dálnici to ještě nějakou dobu všechno rozdýchávám, nakonec naštěstí dorážím v pořádku. Byla to totální magořina, pár facek, prosím!
Další den jedu a jedu, kilometr za kilometrem podél dálnice, kterou podjíždím a nadjíždím… než dorážím k odbočce do Sa Pa. Vietnamskou Sapu jsem navštívil zatím jenom v Praze, teď se však vydávám do originálu, do nejvýše položeného místa v celém Vietnamu a ne na tržnici. Stoupající, klikatící se cesta před západem slunce mě vede do vesnice a tisíců rýžových políček, položené mezi horami. Nejvyšší vrchol Fan Si dosahuje až 3143 m.n.m. Oblékám extra vrstvu oblečení, které jsem si včera pořídil. Konečně dorážím k poslední krátké chodbičce, která stoupá k ubytování. Tohle byl hodně náročný závěr, protože mi v zatáčce podjíždí kolo a poprvé padám, na loket a koleno. Chvíli to rozdýchávám a pak sbírám veškeré zbytky energie abych zvedl zpátky motorku a pro tento den nás nechal konečně oba zaparkovat a odpočinout. To už si mě všimli domácí jak bojuju a běží mi na pomoc, protože kopec byl tak prudký, že Franta se v tom kopci rozjet nenechal a otočit jsem se taky nedokázal. Jsem tu a vietnamský vlak se může jít vycpat! Sprcha, grandiózní rodinná večeře a pořádná dávka spánku.
Když se ráno probouzím s bolavým kolenem, plány se opět mění. Chtěl jsem alespoň na jeden den nechat Frantu Frantou a dát si hike na nějaký z místních vrcholků, ale s tím kolenem… Naštěstí to nebolí zas tak moc a na motorce můžu dále pokračovat. Ty výhledy tady fakt stojí za to, achh, fakt bych si chtěl vyšlápnout na nějákej ten kopeček a vidět to všechno z větší výšky. Tak snad příště. Vyrážím se tedy projet po Sapě a přijíždím na vyhlídku na O Quy Ho přejezd. Potkávám tady první Čechy a tak prohodíme pár slov, navzájem se vyfotíme a otáčím se směr Bac Ha. Severní Vietnam začíná kouzlit, cesta za cestou a zatáčka za zatáčkou v topu. Zastavuju na fotku a zůstávám na západ slunce. V tom přijíždí Adam a sdílíme tuto magickou chvilku. Dáváme si na sebe kontakt a večer se ještě scházíme na pivko. Máme stejné plány, oba nás čeká to nejlepší, co Vietnam motorkářům nabízí. Adam je o něco mladší než já, studuje na doktora a má zrovna studijní volno. Je z Itálie a začal před pár dny v Hanoi a projíždí také celý Vietnam.
Z Bac Ha však vyrážím ráno dříve a sám, protože jsem si zvykl, si raději přivstat a přijet do cíle dříve, než se někde loudat po tmě. Ještě, že jsem to tak udělal, protože cesta z Bac Ha do Ha Giang byla ve fázi kompletní rekonstrukce. Jízda v blátě a i hodinové čekání, než odklidí odpálené kamení pryč z cesty. Na tohle by si v Evropě jen tak nenarazil. Místo 4 hodin, které hlásila navigace, to byla celodenní strasti plná cesta, kterou jsem si však díky Frantovi, endúúru, celkem užil. Hůře na tom byl Adam, který měl podle všeho více čekání a jeho motorka, no řekněme, že nebyla tak moc terénní, jako ta moje. Ale oba jsme to zvládly a večer si připíjíme na hostelu českým pivkem, které jsem díky předstihu stihl sehnat v nedaleké sámošce. Budweiser Budvar s etiketou originální český ležák však měl do českého ležáku hodně daleko, chutnal po rýži. I Adam to poznal, že to chutná divně. Nicméně po takovém dni, každé pivo přijde na chuť.
Ráno poprchává a tak se nikam nehrneme. Od hostelu kde jsem ubytovaní, vyráží několik skupinek, které taky začínají s Ha Giang okruhem, ale jsou to vedené skupiny, za to my jsme už ostřílení jezdci, kteří jedou na vlastní pěst, haha. Po chvíli přestává pršet a ještě než opouštíme město, zastavujeme na servis. Nedaleko za městem tyto skupinky doháníme a předjíždíme, protože jedou tak 40, maximálně. To by nás moc nebavilo. Po chvíli, několik kilometrů za městem však už moji pozornost neupoutává nic jiného, než prostředí, ve kterém se nacházíme, zatáčky, které ho rozdělují a kopce všude po okolí, včetně těch, na které se společně s Adamem a našimi mašinami dereme. První zastávka na Quan Ba Heaven Gate (nebeská brána). Říkám si, Vietname, toto už jen tak něco nepřekoná. Necháváme se nějakou dobu unášet výhledem, dáváme fotku a s přijíždějícími skupinkami přichází také mlha, která celý výhled zakrývá jako kaše z hrnečku vař. A tak jedeme dál. Po všech kilometrech, které jsem na motorce najel, tyto jsou jedny z těch nejlepších a maximálně si je užívám. Není nad to tuto radost ještě s někým sdílet. A jak kilometry ubíhaly a čas plynul, vyhládli jsme. Když jsme si s Adamem zrovna objednali jídlo, přijíždí Anna a Mike. Házíme na sebe očko, úsměv, slovo a už spolu klábosíme, smějeme se a jsme propojení. Že dále pojedeme všichni společně, bylo hned hned jasné, a tak rovnou rezervujeme společně úbytko.
Této části věnuji samotný odstavec, protože po tom, co jsme společně vyrazili ukrajovat další kilometry, měl jsem pocit, jako by cestu před námi maloval sám nějaký Picasso. Silnice se najednou začala svažovat do úzkého průsmyku, za horizontem se ztrácela a v dáli se rýsovaly krásné kopce. Celou tuto scenérii doplňuje trhající se mlha a čas, půl hodiny před západem slunce. Koukáme na sebe a plní nedočkavosti vyrážíme vpřed zjistit, co nás tam čeká. Cesta se zakroutí jako had a z ničeho nic, celý rozjaření stojíme na parkovišti, odkud hledíme na úsek, který jsme právě projely a kde námi prostupuje slovy těžko popsatelná atmosféra. What is happening here – co se to tady děje? ptá se Adam. Děti hrající na podivné hudební nástroje, které jsem dosud neviděl, ani neslyšel. Dívky s košíky plných květin. Všechno toto dohromady vytvořilo jeden z nejmagičtější momentů, který jsem ve Vietnamu zažil. Musíme jet, začíná se stmívat. Na ubytování to máme ještě dobrých 40 minut. Jedeme opatrně, pomalu, kamsi do hor, ochlazuje se. Mike už jede delší dobu na rezervu. Přemýšlíme, co s tím, ale naší nerozhodnost utíná přicházející déšť, a tak to pálíme až na úbytko, doufajíc, že benzín vystačí. „Vždycky to nějak dopadne, něco se vymyslí, nějak se to udělá, nějak si s tím určitě poradím“ – tyto a podobné mantry tě budou Vietnamem provázet ať už chceš, nebo ne. Bez tohoto naladění by se z toho člověk asi zbláznil… Na úbytku náš čeká usměvavý Vietnamec, se kterým si potvrzujeme společnou / rodinnou večeři. Po sprše dáváme několik panáků třešňovice a zcela opět vyhladovělí, konečně usedáme k večeři. Nejchutnější Vietnamskou večeři, jakou jsem kdy měl. Dáváme další panáky a užíváme si společně ještě kopec srandy.
Do zlatova vyspaní se probouzíme do upršeného rána. Ke snídani máme výborné palačinky s ovocem. Zdá se, jako by naše energie byla nekonečná – pořád si máme o čem povídat a smát se i za neustávajícího deště. Až tak po dvou hodinách, po tom, co jsme se společně shodli na plánu dne, se balíme, loučíme se skvělými hostiteli a vyrážíme směrem k Čínské hranici. Jako první musíme řešit nedostatek benzínu, s čímž nám místní vesničani nedokázali pomoci. Benzín tu nemají. Tady snad nemají ani motory, tak na co by potřebovali benzín, hm? Ale popisují nám cestu do nejbližšího obchodu, bohužel jejich vysvětlování kudy se vydat nechápe ani jeden z nás. Po desítkách náhodných kilometrů konečně narážíme na něco jako sámošku, kde mají pár špinavých skleněných láhví s benzínem, který stál tak 3x víc, než stojí normálně. Na výběr tedy vůbec nemáme a tak kupujeme pár láhví, „tankujeme“ a doufáme, že to pojede. JEDEME! déšť už konečně zcela ustal. Opět fámozní cesta, skvělé úseky, a vyhlídky, na kterých zastavujeme, abychom měli dostatek času vstřebat krásy místní krajiny. Projeli jsme 40km klikatící se cestou, než jsme dorazili na nejsevernější bod Vietnamu, který je zároveň hranicí s Čínou. Nachází se zde několik Čínských staveb, avšak něco jako hranici, nebo spíše hraniční přechod jako známe u nás, v Evropě, tady vůbec nečekej. Silnice prostě skončí a dále nic nevede. Poté, co jsme se vyškrábali na Čínský rozestavěný palác, z něhož se nám nabízí pěkný výhled do okolí, zjišťujeme, že touto hranicí jsou opravdu jen kilometry nepřístupných lesů a kopců, avšak žádná zeď, či plot. Na tomto místě ponovala taková neznámá atmosféra, která plynula nejspíše z uvědomování si toho, že jsem opravdu jednou nohou v Číně, v zemi o které fakt vůbec nic nevím. Už nám vyhládlo a tak při cestě na ubytování, jen pár kilometrů od hranice zastavujeme na jídlo. Bylo už pozdní odpoledne a po pár minutách, co jsme dostaly svá jídla, tak někdo z restaurace přivezl živé prase, které kvičelo svázané motorce. Dívali jsme se na sebe nevěřícným pohledem a tak nějak doufali, že tohle se fakt dít nebude. Když jsme byli uprostřed našich jídel, začali prase podřezávat před restaurací, jen pár metrů od našeho stolu. Tohle byl fakt surový zážitek, který napsal sám Vietnam. Hlad, který jsme dříve měli se brzo proměnil v nasycení a některým z nás se udělalo špatně. Jídlo jsme však dojedli, protože nebylo vůbec špatné a všichni jsme měli vegetariánské jídlo. No ale i kdyby, člověk by alespoň věděl, co jí.
Na ubytování jsme přijeli už po tmě a opět mokří. Zaparkovali jsme to brzo do postele. Následující ráno se naše cesty rozdělovali. Mike a Anna se vracejí zpátky a dojedou tak celý okruh Ha Giang a já s Adamem máme ještě společný směr na východ, ještě jeden den. Byli jsme fakt skvělá parta a kéž bychom mohli společně strávit více času, honilo se mi hlavou. Zároveň si uvědomuji, že oproti Adamovi, bude pro mě tato dobrodružná výprava už za 3 dny končit. Nehodlám však smutnit, protože každá minuta, zážitek a zkušenost na této cestě je ten hlavní cíl a celé se to s ohlédnutím za sebe odehrává vlastně příjemně a celkem hladce. Po několika objetí a popřání si hodně štěstí, se s Adamem, nejlepším parťákem, se kterým si kryjeme záda, vydáváme zjistit, co si na nás Vietnam pro dnešek přichystal. V plánuje je trochu offroadu, dostat se přes řeku na bambusovém voru a pokračovat dál kdesi v kopcích poblíž Čínské hranice. V posledních dnech padaly srážky hlavně přes noc, což bylo na jednu stranu lepší než přes den, ale na druhou stranu se z cest, které jsou za normálních podmínek sjízdné, stávají skluzavky. Cesta se před příjezdem na náš vytyčený bod, odkud by nás přes řeku mělo dostat plavidlo, začínala podobat cestě „pana nebo orel“. Když přijíždíme k odbočce, kterou bychom se za kilometr měli dostat dolů k řece, shodujeme se na tom, že tohle asi neklapne. Cesta vedla po hraně kopce, celá rozblácená. Nedalo mi to, i přes pochybnosti jsem se však rozhodl to vyzkoušet. Jak se říká: doopravdy to nezjistíš, dokud to nezkusíš. A tak zdolání asi 100 metrů tam a zpátky mi zabralo 20 minut a vrátil jsem se celý od bahna, ale s úsměvem na tváři. Rozhodli jsme se tedy podívat ještě po okolí a pak se vrátit zpátky. Přes řeku to totiž byla jediná možnost, jak pokračovat dál. Když jsme vracely zpátky a Adam na mě čekal, uklouzla mu noha a spadl i s motorkou na levý bok. Nic se mu nestalo, ale celá páčka spojky se ulomila, takže nebylo možné dále normálně řadit. Adam se dovolal do půjčovny a chtěl radu ohledně nejbližšího servisu. Byl však víkend a zpátky, jak mu slíbili se během následující půl hodiny nikdo neozval. Nezbývalo nic jiného, než to pustit z kopce, řadit bez spojky a dojet někam, kde bude alespoň nějaká civilizace. Štěstí, náhoda? po cestě zpátky jsme narazili v malé vesnici na mechanika, který měl téměř totožné náhradní díly a do výměny se pustil se vší vervou. Nicméně mu to trvalo 2 hodiny, protože musel vyměnit a seřídit i lanko a spojku a my tak zabili velkou část dne čekáním. Vietnamec si za to všechno účtoval pouze 150 Kč, ale Adam maximálně vděčný, mu dal dýško. Udělal bych to samé. Bohužel už toho moc nestíháme, marně se snažíme najít něco dobrého k snědku a i tak navigace hlásí příjezd za tmy. Nakonec pípne odpověď z ubytování, že nám můžou připravit večeři a tak se celý znavení těšíme, až se najíme a dáme společně poslední pivko a happy water.
